FRANTA (František Mertl) se narodil 16. března 1930 v Třebíči na Českomoravské vrchovině. Studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně a na pražské Akademii výtvarných umění (ateliér prof. M. Holého). Za studijního pobytu v Itálii (Peruggia) se v roce 1956 poznal s francouzskou studentkou italštiny, Jacqueline Sussan, která se několik let poté stala Frantovou manželkou a celoživotní družkou. To však už Franta žil a tvořil na jihu Francie (nejdříve v Nice a poté ve Vence), kam v roce 1958 emigroval přes Západní Berlín. Už jeho první obrazy, namalované na Azurovém pobřeží, jsou signovány odvozeninou umělcova křestního jména. Pro usnadnění čitelnosti vznikl pseudonym FRANTA, pod kterým je dnes znám nejenom na jihu Francie, ale v Evropě i v zámoří. Řadí se k těm tvůrcům, kteří svůj život a tvorbu rozdělili mezi dvě země: Francii a Českou republiku. Přičemž je nutno konstatovat, že Francii připadá větší díl Frantova uměleckého odkazu i delší časový úsek jeho dosavadního tvůrčího úsilí a života.

Už Frantův studijní pobyt v Itálii byl novým impulsem pro jeho další tvorbu. Poprvé stanul tváří v tvář dílům renesančních mistrů, středověké architektuře, jižní krajině i italskému neorealismu. O pouhé dva roky později, když se ocitne na jihu Francie, poznává tvorbu umělců jakými byli Picasso, Chagall, Ernst, Dubuffet, Tapies... S dalšími později spolupracuje: zmiňme zde alespoň Roberto Mattu a Eduarda Chillidu a neopomeňme přátelské vazby se spisovatelem Grahamem Greenem. První samostatnou výstavu měl Franta v Paříži v roce 1960. Pouhých pět let po svém příchodu do Francie se již trvale zařadil mezi představitele francouzské nové figurace - lidská postava, v celém širokém spektru svého pojetí, se výtvarníkovi stala nevyčerpatelným inspiračním zdrojem až do současnosti. Umělec svými díly zachycuje bolestný zázrak zrození, lidská těla drcená válečnými konflikty, ale i člověka spjatého s přírodou, člověka, kterého nelze vymanit z úzkých vazeb na civilizaci současného světa.

V nejranějších Frantových dílech, vzniklých ve Francii, nelze přehlédnout ozvěny kubismu. Jsou to obrazy, v nichž vedle světla a barvy hrála důležitou roli linie, ale které byly zároveň obdařeny podmanivou silou výrazu, jehož význam se v umělcově tvůrčím úsilí neustále stupňoval a stupňuje. Avšak už v následném údobí se malířský rukopis Frantových děl přiklání více k expresi, na významu nabývá osobitá zkratka, a to jak v malířském, tak i v obsahovém pojetí. To vše ještě umocňuje specifická role světla a nezaměnitelný kolorit. Aniž by Franta tehdy znal obrazy Francise Bacona, dospěl intuitivně k obdobným závěrům. Jeho pojetí uměleckého výrazu byl blízký i výtvarný projev srbského malíře Vladimira Veličkoviće (1935), který žil od roku 1966 v Paříži. I když je tvorba každého z těchto umělců osobitá, přesto v ní objevíme duchovní soulad.

V osmdesátých letech minulého století se před Frantou otevřel nový, velmi významný inspirační okruh, který obohacuje a rozvíjí do dnešních dnů. Byla to Afrika, kontinent, v němž objevil neznámou krajinu i přirozenou krásu lidské postavy. Zde našel ušlechtilou bytost, jejíž život byl pevně spjat s přírodou a která pro svou existenci nepotřebovala moderní technické vymoženosti. Frantovy obrazy, které čerpaly náměty z cest do zemí jako Senegal, Burkina Faso, Mali, Keňa, Gambie a Nigérie oslovily nejen evropské metropole, ale i New York, kde je dnes nalezneme ve sbírkách Guggenheimova Musea, Brooklyn či Bronx Musea. V průběhu osmdesátých let se v New Yorku seznamuje s osobnostmi jako například s Thomasem Messerem, Robertem Rubinem, s kritičkou Dorou Ashton či s Charlotte Kotíkovou. Tehdy se ve Frantově tvorbě objevil motiv Afroameričana, další z těch, které ho provázejí na jeho umělecké cestě.

Způsobem pojetí figury dokáže Franta vyjádřit obsah díla, lidská postava je pojítkem mezi autorem a divákem, její vyjadřovací spektrum je doslova neohraničené. Frantův Člověk podává svědectví: o sobě, o době, o světu, jehož je nedílnou součástí a který zároveň systematicky ničí. K tomu všemu napomáhá zdánlivě podružný moment: výtvarníkova skvělá znalost lidské anatomie, kterou si s sebou přivezl ještě z dob svých pražských akademických studií.

Od konce devadesátých let se stupňuje angažovanost Frantových děl jak v hodnotách obecně lidských, tak i v jejich protiválečném zaměření. Významnou částí své tvorby reaguje na válečné konflikty či teroristické útoky. Nikdy nezůstal a nezůstává lhostejný k tomu, co ohrožuje lidstvo nebo čím se ohrožuje lidstvo samo. Některá z těchto děl jsou dnes již mimo autorův dosah, neboť je vlastní japonská Nagoya, Tokyo, ale i české Lidice. Triptych Svědek (1993/1994), který nalezl v Nagoye místo v sousedství díla Anselma Kiefera, se pro Japonce stal symbolem válečných hrůz, jak je prožívali obyvatelé Hirošimy a Nagasaki.

Frantovo dílo zvedá výstražný hlas i v malbách, které upozorňují na zneužívání techniky, na schopnost člověka zavalit svět odpadky nadprodukce a konzumní společnosti. Vždyť hrozba dnešní civilizace, je tou, o které neustále hovoříme, ale která se rok za rokem stupňuje. Franta varuje před ničením přírody, před tím, jak jsme lhostejní ke smrti, která se nás bezprostředně netýká a která slouží jako vítaná kořist senzacechtivých médií. Připomínat krátkou rovnici, která vede od zrodu ke smrti, se stalo poselstvím umělcových děl.

Ačkoliv Franta věnoval převážnou část svého celoživotního úsilí malířství, významnou roli hraje i jeho tvorba sochařská. Je jasně zřetelné, že expresívní sochařský výraz souzní s Frantovými malířskými plátny a při bližším pohledu nelze přehlédnout linii, která směřuje až k odkazu českého barokního umění. Frantovy sochařské realizace již dosáhly počtu, kdy jsou nejenom důstojným doplněním obrazových výstav, ale mnohdy jsou to právě sochy, které na některých z přehlídek dominují.

Franta emigroval jako čerstvý absolvent malířské akademie. Jeho osoba i dílo byly po následující desetiletí v jeho vlasti nežádoucí, k čemuž v nemalé míře přispěla i skutečnost, že Frantův otec bojoval jako legionář na italské frontě a po okupaci Československa patřil k příslušníkům našich zahraničních vojsk, která se formovala ve Francii. V rodné zemi si proto výtvarník nevybudoval pozici srovnatelnou s těmi umělci, jejichž emigrace byla vázána až na rok 1968, či dobu pozdější. Tato skutečnost ovlivnila i Frantovo zastoupení v galerijních sbírkách v České republice, kde se však s umělcovou tvorbou přesto v mnoha institucích setkáme. Jeho díla se nacházejí v Národní galerii v Praze, v Českém muzeu výtvarných umění v Praze, v Moravské galerii v Brně, v Muzeu města Brna na Špilberku, v Galerii výtvarného umění v Ostravě, v Muzeu Vysočiny Třebíč a v třebíčském Národním domě, kde je stálá expozice výtvarníkovy tvorby, dar umělce rodnému městu. Ve Francii, která se stala Frantovým druhým domovem, vlastní jeho díla instituce jako například Centre Pompidou v Paříži, Musée d´ Art Moderne de la Ville de Paris a více než dvě desítky dalších veřejných muzeí a nadací. Frantova tvorba vyzrála, je autorem celoevropského významu a částí svého díla přesáhl i hranice evropského kontinentu – jeho obrazy, kresby, sochy a grafiky jsou dnes součástí takřka šedesáti významných veřejných sbírek prakticky po celém světě. V soukromých sbírkách je Frantovo zastoupení doslova nespočetné.

V České republice realizoval Franta osm významných samostatných vystoupení. Symbolickým návratem do vlasti se stala výstava v pražském Karolinu (1995), po níž následovala Třebíč (1997), Český Krumlov a Brno (2009). V roce 2012 hostila jeho obrazy, sochy a kresby dvakrát opět Praha a poté již následovala stálá expozice v Třebíči (2014). V roce 2015 proběhla v Galerii výtvarného umění v Ostravě Frantova samostatná výstava, v roce 2017 pak Muzeum Vysočiny Třebíč hostilo výstavu děl ze sbírek soukromých sběratelů. Umělcově tvorbě byly věnovány desítky výstavních katalogů, stovky studií, článků a rozhovorů. O jeho díle vyšlo pět zahraničních a jedna česká monografie, byly natočeny filmy, rozhlasové a televizní pořady. Byl hostem Marka Ebena v jeho pořadu Na plovárně. To vše je ale jenom zlomkem toho, co ve skutečnosti tvoří umělecký odkaz šedesáti let Frantova tvůrčího úsilí. Úsilí, z něhož vyzařuje nezdolná energie, která je pro umělce typická i v jeho soukromém životě. Není to však jenom energie, výmluvné gesto, skvělý kolorit, brilantní kresba či dokonalá kompozice, co k nám prostřednictvím Frantova díla promlouvá. To, co bychom neměli v jeho tvorbě přehlédnout, postřehl v roce 2007 francouzský výtvarný kritik Jean-Luc Chalumeau: „Nevím, jestli je to Frantův záměr, ale je to tak: jeho umění, které v zásadě čerpá inspiraci z neštěstí světa, nám zprostředkovává neocenitelný zážitek krásy. Svět zjevovaný estetickým objektem, který Franta vytvořil, nám osvětluje reálný svět i nás samotné. Zjišťujeme, že jsme toto světlo potřebovali.“

 

Zpracovala: PhDr. Marie Dohnalová